Time to come back

Dneska slavím své sedmnácté narozeniny. Nechápu kdy se to stalo a ještě víc nechápu, že za rok budu plnoletá. Budu řídit auto a budu za sebe zodpovědná. Kdysi se mi zdálo, že až mi bude 18, tak bych měla být vyspělá a přitom.. Ale to jindy. Mám ještě rok. Myslím si, že tohle je ten nejlepší věk. Nejste plnoletí, ale přitom už s váma nemůžou zacházet jako s malými dětmi a máte svůj rozum (teda doufám). 

Pamatuju si každý svůj rok. Dokonce, když jsem byla opravdu malá. Jak možná víte, tak jsem jedináček a můj jediný parťák v dětství byl můj o rok mladší bratranec, se kterým jsme úřadovali v našem zahradním domku a hrali si na řidiče v autech rodičů, ale nikdy jsem nemohla řídit, protože to prý holky neumí, tak jsem jen pouštěla hudbu. Mezi naše nejoblíbenější hry byla hra na agenty. Za naši rohovou sedačkou jsme měli tajnou skrýš, kde jsme vymýšleli všechny plány. Já byla vždycky ta chytřejší, protože jsem byla starší a neříkám, že se mi to nelíbilo. Já měla nejraději hru, kdy jsem ho učila jako ve škole, protože tam se výrazně ukázala moje nadvláda. Uměla jsem totiž psát a počítat, ha. Sranda byla, když jsme naši sousedce hodili do schránky "Barbora Brambora", smáli jsme se z toho celý den. Někdy nás rodiče měli dost a tak vymysleli hru "koho neuvidím celý den, má medaili" a my se opravdu celý den schovávali. Dokonce jsme odmítali jít na oběd. Kromě toho jsme si dávali závod k nedaleké hospodě a kdo byl poslední kupoval tomu druhému zmrzku, ale stejně to platil děda. Nás tři můžete vidět na poslední fotce, kde můj parťák ještě sladce spí a ani netuší, co všechno si na něho chystám.